wz
.

Archív

* * * * *
Jak bylo v Tatrách
• Napsal: Radim
• Vydáno: 17 srpen 2009 • Kategorie: Popis-udalosti

Tak tedy to, na co jsme se dlouho připravovali, už je za námi. Týden v Tatrách uběhl jak voda v dolině Studeného potoka, vůbec ne jako dejme tomu čas v práci od půl třetí do konce šichty, kdy už jsem dávno po obědě, jenže střídání je stále v nedohlednu a navíc mě ještě čeká mytí hrnku od kafe?

Budu popisovat pouze to, čeho jsem se sám účastnil, což je asi docela pochopitelné. Při výšlapech jsme se podle cílů dělili na tři až čtyři skupinky, které šly na vlastní pěst. Kdo chce, může přidat svoje zážitky a postřehy, vítají se.

V pátek večer jsme vyjeli ve složení: Míra, Jarda, Radka, Jana P., Lumír, Irena, já s Lenkou a s našimi dětmi Patrikem a Lucií. Já s rodinou jsme po bohatých zkušenostech z cest na Moravu zabrali jedno celé lůžkové kupé a ostatní i bez oné bohaté zkušenosti postupovali naprosto stejně a zabrali celé jedno lehátkové kupé. Cesta proběhla bez potíží, jen Patrik se úplně na začátku jako obyčejně vyválel na nástupišti a kdosi ráno po noci v lehátkovém kupé hledal džíny. Našel je.

Ubytovat se v ?Domčeku v Tatrách? se nám podařilo bez problémů. Majitelé už na nás čekali a nám zbývalo jen schrastit dohromady rozdíl mezi konečnou sumou a zaplacenými zálohami, což nebylo zas tak jednoduché, zvlášť, když jsme přijížděli po částech, a když nejsme zvyklí počítat v těch eurech, jak okomentovala majitelka zařízení. Chvíli jsme se s Mírou mračili nad počmáraným papírem a zdá se, že to nakonec zabralo. Domek byl nedávno rekonstruován, je docela vkusně a účelně zařízen. Samozřejmě se z počátku nenašel nikdo, kdo by rozetnul gordický uzel, že by si jako první vybral svůj pokoj. Rozdělení pokojů byl vůbec tak trošku oříšek, pokoje v ?Domčeku? jsou čtyři ? dva v patře s velkou terasou, a to dvoulůžkový s přistýlkou pro další dva lidi a třílůžkový pokoj. V přízemí jsou další dva pokoje po třech lůžkách. To je docela nezvyklé, protože lidé se v pohlavní dospělosti obvykle houfují po dvou jedincích a asi jen zřídka otevřeně po třech a více. Naše rodina má tu výhodu, že jsme se už namnožili, takže třílůžkový pokoj byl pro nás právě tak akorát. Poslal jsem tedy Lenku a děti, kteří v tomto ohledu sentimentem pozoruhodně netrpí, aby si pokoj vybrali. Rodinka si zvolila třílůžkáč nahoře, později jsem se dozvěděl, že prý podle nejhezčího povlečení na postelích. Bylo maniakálně vesele pruhované a kromě dětí okouzlilo i Lenku, takže jsme dnes v ?HyperTescu? koupili podobné.

foto

Domček měl jednu nevýhodu ? z nějakého důvodu nám byly předány jen dva klíče od vchodových dveří a žádné od pokojů. To druhé jsem já osobně za vadu moc nepovažoval, protože se všichni známe, ale protože jsme se dělili na skupinky, jak už jsem zmínil, byly dva klíče od vchodu málo. Zvláště, když mi jeden z obou zapadl za noční stolek, což jsem nepostřehl, takže jsem se pro sebe mračil, že někdo zabordelil klíč a všichni ostatní pak všechno prohledali, aby ho našli. Za mým nočním stolkem ho pochopitelně najít nemohli, zato jsem ho tam po třech dnech objevil já, protože mezitím bohužel nikam neodešel, místo abych z něj měl radost, tvářil jsem se nakysle.

Sobota 8. srpna: Štrbské pleso

Po příjezdu do ?Domčeku? a zaplnění všeho určeného k zaplnění věcmi z krosen, už toho dne moc času na túrování nezbývalo. Když jsme se porovnali, spočítali ty eura a ujasnili si, kdy že dorazí Pavel s Janou Czx a odkud, aby se dostali ke klíčům (tehdy ještě byly dva), bylo po poledni. Vyjeli jsme si nakonec jen obrazit Štrbské pleso (keška).

foto

Docela se to tam změnilo, od loňska, kdy jsem v Tratrách byl s rodinou, se dostavělo to, co bylo tehdy stěží rozestavěné a rozestavělo se cosi dalšího. Především přímo nad plesem z někdejšého rozvrtaného staveniště povstal hotelový komplex, zjevně z počinu jakéhosi ruského investora, protože pestrobarevně natřené střešní trámy, okenice a lecos dalšího, svůj původ nezapřou. Vždy jsem měl k Rusům respekt pro jejich tvrďáckou totální neúctu k osudu jednotlivce ve prospěch zájmu celku, jenže je fakt, že i geny carských důstojníků v nich jaksi přetrvávají. Takže na Krétě v mizerně střežené krasové jeskyni Dicteon Andron v bohorovném právu na fajn snímek šplhají po stalagmitech, po kterých podle pověsti před nimi šplhal jenom Zeus. No a ve Štrbě, bude-li pokračovat vzestup Ruska ? a ono není důvodu, proč by nepokračoval ? to za chvíli může vypadat jako třeba v Kaliningradu. Ne, že bych někdy byl v Kaliningradu, ale zní to docela rusky, založil ho Přemysl Otakar II. a předpokládám, že je to tam samý barák s pestrobarevně pomalovanými architektonickými prvky, které vůbec nepřipomínají Štrbské pleso. Zato Štrbské pleso připomíná ten Kaliningrad. Prostě to tam nezapadá.

Neděle 9. srpna: Túra na Kriváň

Kriváň je nádherná hora, kterou Slováci nějaký čas považovali za nejvyšší vrchol Vysokých Tater a možná i proto si z něj udělali kultovní místo své národovosti. Dalším důvodem asi bude, že Kriváň je docela magický vrchol se zvláštní atmosférou, jak se tak křivě tyčí do výše hned na západním okraji pohoří, mnohdy cudně zahalen do mraků.

My jsme měli dobré počasí. V sedm ráno ? odmítli jsme vstávat dřív ? jsme ve složení Míra, Jarda, Radka, Jana P., Lumír, Irena a já s rodinou, nasadili krok ze Štrbského plesa směr rozcestí u Jamského plesa. Tam jsme snědli lovecké salámy a Jana P. banán a čekal nás samotný výstup po modré na vrchol Kriváně. Výstup je báječný v tom, že poté, co zmizí kosodřeviny, se otevírá tříčtvrteční výhled do krajiny, takže za dobré viditelnoti je vidět vlevo kus východu Slovenska, Nízké Tatry přímo vpředu a napravo Liptovská Mara a Slovenský Ráj.

Na rozcestí u Jamského plesa jsme se rozdělili. Lenka šla s dětmi zvolna nahoru s tím, že dojdou kam dojdou a pak se vrátí zpět. Lumír s Irenou si výstup rozmysleli cestou a šli zpátky na pivo na Štrbské pleso.

Kriváň nám dal zabrat. Míra s Jardou s sebou každý měli jakýsi náramkový orloj, jenž ukazoval všelijaké tělesné parametry, o kterých jsem já raději nechtěl nic vědět. Ti dva spolu většinu cesty při pohledu na přístroje hovořili v číslech a jednou z věcí, kterou na konci Mírovi jeho orloj zvěstoval, bylo, že Míra spotřeboval cca 10 000 kalorií, z čehož usuzuji, že kdyby nejedl, velmi rychle by zhubnul a zahynul. Nejdrsnější fází je výstup zpod vrcholku Malého Kriváně přes Daxnerovo sedlo na vrchol hory. Tam už člověk spálí hodně z deseti tisíc kalorií, trasa se na konci prudce zdvíhá a je třeba se drápat nahoru po skalnatém povrchu.

foto

Kriváň (2494 m.n.m) jsme zdolali někdy v pravé poledne. Byl k nám vstřícný, oblačnost byla vysoká a tak jsme měli dobrý výhled kol do kola.

foto

Poprvé jsem viděl druhou stranu, kde je džuzna jako prase, přesněji dolina s Nižným a Vyšným Terianským plesom. Na vrcholu Míra s Jardou ukořistili kešku z rukou jakéhosi cizince, prý asi Němce, kterému za to Míra řekl: ?Thank you? a Němec cosi nadšeně brebentil. Kešky byly vůbec velmi podstatným faktorem v plánování túr, protože Míra je nadšený lovec keší a sbírá je jako houby po dešti. Docela by mě zajímalo, jak by túry vypadaly, kdyby kešky byly na nějakých totálně nezajímavých místech kdesi v údolích, což je však v rozporu s přirozenou a koneckonců i formální povahou kešek ? být zašoupnutá tam, kde o něco jde.

foto

Cesta zpátky je vždycky opruz. Chvíli sice blaží výhled po okolí přímo pod nosem, jenže i tak by vůbec neškodilo, kdyby sestup býval disponován v poměru k výstupu podobně jako je download nastaven v poměru k uploadu v případě ADSL ? asymetricky, nahoru zvolna a se vší parádou a dolů pěkně šupem, čemuž však brání šutráky a nohy neschopné pořádně rychle downloadovat.

Zkusil jsem být dole rychle, protože už mi nekonečné balvany lezly na nervy, jenže jsem si nakrknutým dupáním po nekonečných balvanech asi oddělal kolena, protože je cítím ještě teď doma ve skříni (mám v ní PC a když u něj sedím, tak někdy i kolena). Dole na rozcestí je báječná vymoženost zvaná Biely Váh. Je to potůček, přes který přeskočí i ranní ptáče, ale dají se do něj namočit dušené nohy. Namočil jsem si je tam dvakrát a bylo to příjemné osvěžení, už proto, že teplota Bieleho Váhu pod Kriváněm zřejmě nebude moc vysoko nad bodem tuhnutí.

Zpátky na Štrbském plese jsme byli někdy před pátou hodinou odpoledne. Pozdě na to, abychom stihli vlak z Tatranské Štrby do Štrby, brzy na to, abychom nasedli do dalšího vlaku z Tatranské Štrby do Štrby. Dali jsme si tedy večeři.

V Tatrách je příjemné, že se vzrůstající atraktivitou místa nepostihuje peníze pádivá inflace, na což jsme jinak zvyklí v Čechách. I na Štrbském plese se najíte za 4 ?, v pražské ZOO, neřku-li na Petříně, Vás to vyjde určitě dráž, i když v CZK. K mému překvapení je to zhruba tak i na horských chatách, kam všechno musí nosit na zádech nosiči, na něž je impozantní pohled, když tak duchem nepřítomně stereotypním krokem kráčejí vzhůru po horách, s nosítky na zádech naloženými metr a půl nad hlavu. Dočetl jsem se, že jsou schopni najednou vystoupat s nákladem 80 ? 100 kg. Ceny na horských chatách kupodivu citelně nezvedá ani tržní princip, kterým jsme u nás prosyceni skrz naskrz. Zájem o obsloužení je na chatách ohromný, vždy je třeba vystát pořádnou frontu a obsluha se má co ohánět. Tedy samé příhodné faktory pro to, aby sociální idioti (sociální idiocie je cosi jako mentální idiocie, akorát není tolik vidět, protože se obvykle skrývá za úspěchem) metamorfovali na zlatokopy a vyšroubovali zisky cenami až na samotný mezní práh užitku. Ten bude po náročném výšlapu a absenci konkurence v okolí asi dost vysoko. Buď jsou Slováci empatičtější, anebo jsou ceny regulované, jinak si to vysvětlit nedokážu.

Pondělí 10. srpna: Výšlap na Predné solisko

Ráno jsme se těsně minuli s Ilonou a jejím synem Markem. Přijeli opožděně na dovču tím vlakem, kterým jsme my odjížděli do Tatranské Štrby. Naproti jí přišel Pavel s Janou Czx.

Aby se rodina necítila ochuzena, a protože se děti těšily na lanovku, poslal jsem odpočinkový den k čertu (chyba) a sami jsme se (Já, Lenka, Patrik a Lucka) vydali na Predné Solisko, které má a) lanovku, b) vrchol nad dva tisíce c) trasu délkou i terénem vhodnou pro děti.

Přesto výstup není nic lážoplážo, od horní stanice lanovky u Chaty pod Soliskom se stezka zdvíhá prudčeji než na Kriváni a podrží si s krátkými výkyvy prudký úhel až na vrchol. Výhodou je kratší délka, dobré značení a absence skalnatých úseků, jde se stále po balvanech a místy po suti. Ze Soliska je úžasný rozhled, vzhledem k poloze mezi štíty s hlubokými údolími po stranách značně poutavý.

foto
foto
foto

Úterý 11. srpna: Pokus o výstup na Rysy

Na tento den byla naplánovaná túra na Rysy, kde je taktéž keška. Rysy jsou údajně místem s nejkrásnějším výhledem na Vysoké Tatry a tak túra lákala nejenom tou keškou.

Navzdory mým chabým námitkám jsme vyjeli už v půl páté ráno. Na Rysy chtěli vystoupit Míra, Jarda, Radka, Jana P. a já, třebaže já jsem se s představou dosažení kýženého vrcholu už pomalu loučil, protože kolena, zvlášť to levé, byly v jistém úhlu cítit i naprázdno po nočním odpočinku, pořád ale byla šance, že se to dá rozchodit.

Ranní Štrbské pleso je fajn v tom, že je téměř opuštěné. Vydali jsme se odtud trasou k Popradskému plesu. Tady je na rozcestí dřevěný přístřešek, ve kterém, a okolo kterého, je volně bez dozoru naskládán materiál, jenž je třeba odnést na Chatu pod Rysami. Většinou se jedná o balené vody v taškách, brambory po 30 kg na dřevěných nosítkách, trvanlivá mléka a uhlí, ale kdoví, co všechno tam vlastně je. Kdo se cítí, může něco z toho popadnout a vyvléci to nahoru k chatě, kde kromě zaslouženého sebehodnocení zdatného jedince obdrží i čaj, v případě těžšího břemene s rumem. Věřím, že takový čaj musí chutnat skvěle. Od Popradského plesa vede modrá značka Mengusovskou dolinou k rozcestí u Žabího potoka, kde se odbočí na červenou. Modrá vede dál do Vyšného Kôprovského sedla, červená na Rysy. Když jsme stoupali Mengusovskou dolinou, bylo zataženo, ale oblačnost nedosahovala výše štítů. Kousek za odbočkou na červenou moje putování na Rysy skončilo. Každý krok znamenal vjem tření kolenního kloubu nasucho. Nikdy dřív jsem se s tím nesetkal, do té doby jsem si prostě myslel, že když někdo někam nevyleze, je to z toho důvodu, že mu dojdou síly. Rozloučil jsem se a toporně se odklátil na pětikilometrovou cestu k zastávce úzkokolejky.

Když jsem došel k Popradskému plesu, zahalovala už oblačnost vrcholky hor, když jsem byl na zastávce Popradské pleso, byly už hory vidět celé v mlze, a když jsem jel vlakem z Popradu do Štrby, pršelo a Tatry už jaksi vidět nebyly.

Nicméně mí kolegové a kolegyně vrcholu rysů (2503 m.n.m.) dosáhli a také kešku odlovili.

Středa 12. srpna: Belianská jaskyňa

Minulý rok jsme byli v Demänovskej jaskyňi slobody, letos jsme využili zamračeného nevyzpytatelného počasí a zajeli se podívat do Belianské jaskyně v Tatranské kotlině. Vzali jsme to s přestupem na Štrsbkém plese do úzkokolejky a ve Starém Smokovci na autobus rovnou k jeskyni.

Když se řekne ?jeskyně?, tedy ďoura do země, není zvláštního důvodu představovat si, že by měla být kdesi na kopci. Obvykle však vchod do jeskyně najust vysoko v kopci bývá. Nejinak tomu bylo i v tomto případě. Bylo třeba vyšlapat do tří čtvrtin Kobylího vrchu a teprve tam byl vchod do jeskyně i s pokladnou.

Uvnitř jeskynních prostor je podle průvodce na devět set schodů, do těch jsem po výšlapech neměl chuť a tak šli dovnitř jen Lenka s dětmi. Strážkyně dveří je vpustila do jeskyně ještě deset minut za výpravou se slovy, ať prý si pospíší, protože skupina za sebou zhasíná a na to za nimi zabouchla plechové dveře. Po sedmdesáti minutách se dveře otevřely a kromě výpravy z útrob kopce kupodivu vypochodovala i Lenka s Patrikem a Luckou.

foto

Belianská jaskyňa prý na ně nezapůsobila takovým dojmem jako loni Demänovská jaskyňa slobody. Ta druhá prý má bohatší sintrovou výzdobu. Belianská, kde se do jednotlivých dómů prochází uměle vyraženými a mnohdy značně úzkými průchody, však zase disponuje množstvím podzemních jezírek, naneštěstí zaneřáděných euromincemi. Z výkladu manželku upoutalo, že v minulosti, kdy umělé tunely proraženy nebyly a muselo se postupovat přirozenými obtížně dosažitelnými průchody po dřevěných konstrukcích, se před vstupem do jeskyně musel podepsat revers.

Čtvrtek 13. srpna: Déšť a odpočinek

Prší, prší, jen se leje? Mažu kolena Mírovým mazadlem a relaxuju. Lenka nemaže a relaxuje, děti nemažou a nerelaxují.

Odpoledne pršet přestalo a vyjasnilo se. Řekl jsem si, že by bylo dobré využít zahradního grilu.

Nakoupili jsme grilovací klobásy a dřevěné uhlí, Pavel přivezl na kolečkách (také zvaných radvanec či táčky ? dle místního názvosloví ;o) basu Kelta, k tomu se vytáhl fernet, zelená a becherovka a sedělo se do půlnoci.

Pátek 14. srpna: Zbojnická chata

Na tento den byla původně v plánu Východná Vysoká, jenomže se potvrdilo, že výšlapy nejsou jen tak a navzdory nadšení a džípovým botám lze kupodivu narazit i na fyzické možnosti. Večer při grilování mě napadlo dát si Slavkovský štít, protože je od Hrebienku nepříliš vzdálený ? dle mapy cca šest kilometrů.

Tentokrát jsme se kromě Lumíra a Ireny ráno vypravili všichni. Přes Štrbské pleso jsme úkokolejkou dojeli do Starého Smokovce a odtud pozemní lanovkou na Hrebienok. Tady se bohužel na rozcestníku ukázalo, že doba dosažení vrcholu Slavkovského štítu je vypočítána na 4,5 slovenské hodiny (slovenská hodina je díky rychlejší chůzi kratší než česká ? fyziky při benevolentním zacházení s jednotkami žádám o zachování zdravého rozumu), což by bylo něco okolo 5,5 hodin českých, plus pobyt na vrcholu a cesta zpátky ? něco okolo dvanácti hodin (českých). To se ukázalo být nereálné. Ono je to z Hrebienku na Slavkovský štít opravdu kousek, jenže jako v případě Predného Soliska se jedná o stálé strmé stoupání a jak tak nyní koukám na mapu, co do srovnání času a vzdálenosti se to s Predným Soliskem shoduje, takže těch pět kiláků do kopce oproti jednomu na Solisko skutečně tam a zpátky zabere celý den.

Padlo několik návrhů co s tím. Zvítězily dva návrhy ? Zbojnická chata a Téryho chata, obě legendární místa nejmenších velehor, jak jsou Tatry někdy nazývány. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Na Zbojnickou chatu na úbočí Slavkovskej veže jsme se Veľkou studenou dolinou vydali v sestavě: Míra, Jarda, Radka, já s Lenkou a dětmi. Aby ne ? je tam keška.

foto

Na Téryho chatu při hřebenu Pfinnovy kopy šli Malou studenou dolinou Pavel, Jana Czx, Jana P. a Ilona s Markem.

Z trasy na Zbojnickou chatu se vyklubala velmi pěkná túra údolím podél Veľkého studeného potoka v sevření romanticky rozedranými vrcholky z jedné strany Slavkovského štítu a Štrbavého hrebeňa a ze strany druhé Prostredného hrebeňa.

foto

Cestou jsme několikrát míjeli výpravu polskich bardzo ładnych kobiet, alespoň některé ladné byly. Občas odpočívaly ony, občas zase my, zvláště kvůli dětem. Dlouho jsem se držel za růžovou, i když Míra říkal, že větší inspirací by mohla být zelená.

foto

Na konci doliny se trasa znatelně zdvíhala a místy byla zajištěna řetězy, které však mohly přijít vhod spíše za deště. Děti ale byly rády, že na řetězy natrefily. A pár hikerů také ochotně zapózovalo.

foto

Samotná Zbojnická chata (1960 m.n.m.), obležená několika plesy a v srpnu stále i několika sněhovými poli, byla chvílemi zahalená v mracích.

foto
foto

V chatě to hučelo turisty a jak už jsem psal, obsluha s tím měla co dělat a taky to cvrkot byl.

foto

Dali jsme si ?horskou polévku?, já česnečku, či spíše jakýsi polévkový eintopf, kde ve vývaru plavalo rozšlehané vejce, česnek, sýr, zelenina a na povrchu krutony v gulášovce, protože k nabírání polévek asi slouží jedna naběračka. Každopádně s chlebem velmi příjemná vzpruha. Aby ne, Veľká studená dolina nemá své jméno nadarmo a česnečka zahřála.

foto

Byl jsem v pokušení vylézt až na Východnů Vysoků, protože trasa pokračuje dále přes Zbojnickou chatu na Poľský hrebeň a Východnů Vysoků, ale asi by se nedalo. Někdy příště. I s Rysama. A moudře si naplánuju jen dvě náročné túry příjemně rozložené v čase pobytu.

foto
foto

Sobota 15. srpna Odjezd

?Domček? jsme předali v pořádku, Lumír, Irena, Jana Czx a Pavel odjeli už brzy ráno, my ostatní busem ze Štrby v 9:34. Žádný spoj nám neufrnknul, ani se zákeřně nezpozdil, díky na poslední chvíli zakoupeným místenkám jsme i seděli. Zbylá eura jsme utratili v jídelňáku a víc skoro není o čem psát.

foto

Snad jen o tvrdé realitě. Kolegyně Lenka mne v Holoubkově přivítala slovy: ?Zase bude mít kdo chodit do práce?. Tož tak nějak. Ale s rozumem. Kdybych do té práce chodil vždycky jako v červenci, nevěděl bych co s penězma.

Závěr:

Za sebe si říkám, že se Tatry podařily. Pokud si to pro sebe řeknou i jiní, bude to lepší, než když si to říkám já. Dal jsem si Kriváň, Predné Solisko, výšlap ze Štrbského na Popradské pleso, dal si česnečku na Zbojnické chatě a přičuchnul jsem k jeskyni. Prý schody nebyly strmé, takže kolena nebylo třeba moc ohýbat. Poučení. Příště nesmím odfláknout přípravu, abych měl natrénováno a po dvou dnech se neodvařil, taky už si po náročnější túře dám relax a nepoženu se hned na Solisko.

Nezapomenu si doma sušené maso indiána Jerkyho. Zrovna teď jsem si ze skříně vytáhl balíček vepřového a při psaní o Tatrách ho žvýkám. Mám ve skříni taky sušené hovězí, krůtí a kuřecí. Bylo mu tam dobře.

Koupím si větrovku, abych se mohl vysmát větrům. Tedy těm, proti kterým větrovky zabírají.

Taky si doma nezapomenu knižního průvodce, abych věděl, kolik slovenských hodin je to z Hrebienku na Slavkovský štít.

Především jsem rád, že se podařila parta. Kéž by to tak bylo i vždy příště.


Fotky, které jsem udělal, jsou ke stažení zde .

Včera jsem nad fotkama dlouho vysedával a proháněl je Zonerem, na třídění už mi nezbyla chuť ani síla, vyberte si z toho, prosím, co je libo. Soubor má 282 MB, jestliže by stahování z free slotu trvalo dlouho, dejte mi vědět, dám vám přihlašovací údaje k profi stahování ? zbyl mi tam nějaký kredit.

Po stažení a rozkliknutí samorozbaliteného archivu ?tatry2009_by_R­adim.exe? se otevře okno jako při instalace, po potvrzení se složka s fotografiemi rozbalí v aktuálním adresáři. Archiv je zaheslován, pro rozbalení zadejte Lubošovu přezdívku ;o)

Složka obsahuje dvě podsložky s fotografiemi pořízenými mým a Lenčiným mobilem. Něco z toho se vybrat dá.


* * * * *

KOMENTÁŘE:

  
.